GORIN - Samurajská show

    

Naši členové, jež se splétání šňůr věnují, založili samostatnou stránku na Facebooku. Prezentují tam svoji tvorbu a nové techniky v nichž se stále zdokonalují. Proto neváhejte a pokud vás kumihimo zaujalo sledujte jejich stránku: 

Historie

Kumihimo je téměř 2 000 let stará japonská technika splétání šňůr. Psané historické zmínky sahají až do 7. století. Členové rodiny a cechy si pouze ústně předávali složité vzory a techniky, aby je udrželi v tajnosti, což je tradice, kterou některé školy praktikují dodnes. Kumihimo je považováno za jedno z tradičních japonských umění, i když není tak známé (ani v Japonsku) jako čajový obřad nebo ikebana (aranžování květin).

První splétači vyráběli šňůry výhradně ručně, pomocí opletání smyček na prstech. Později vytvořili techniku pletení na kulatém dřevěném stojanu (marudai, což znamená „kulatý stojan“) nebo čtvercovém dřevěném rámu (takadai, který vypadá spíše jako tkalcovský stav a vyrábí ploché šňůry). Prameny byly tvořeny se svazků jemných hedvábných nití navinutých kolem cívek zvaných tama a zatížené závažím, aby zajistily napětí na pramenech během splétání.

Technika

Existují stovky různých vzorů šňůr s rozmanitým počtem pramenů od 4 do 100 nebo více. Mohou být v průřezu kulaté, čtvercové, obdélníkové, duté, spirálové, ploché, trojúhelníkové a dokonce i pětiúhelníkové a půlkulaté. Když se u stejného vzoru použije jiné překládání pramenů, vytvoří se copánky s odlišnou strukturou. Některé vzory mají více než 400 kroků, takže splétači musí být opatrní a opravovat chyby nejlépe ihned.

Krásné copánky však jdou udělat mnohem jednodušší technikou. Nejběžnějším vzorem pletení pro výuku začátečníků je jednoduchý 8 pramenný rotační vzor. Vzniká kulatá šňůra, která se může lišit vzorem jen díky změně barevného uspořádání pramenů. Výroba šňůry s jednodušším vzorem zabere od 8 do 12 hodin pletení.

Díky ruční práci mají šňůry různé barvy a styly v závislosti na řemeslníkovi, který je vyrobil. Šňůry mohou mít také odlišný vzhled v závislosti na oblasti, kde byly vyrobeny. Například šňůry s křiklavými barvami, jako je zlatá nebo stříbrná, byly atraktivní v západní oblasti Japonska, zatímco šňůry s jemnými, hlubokými barvami byly oblíbenější ve východní části Japonska. Žádné dvě šňůry nejsou nikdy stejné. Je třeba si uvědomit, jak hluboké je to umění, když se podíváte za hranice samotného hotového výrobku a zaměříte se na individuální vlastnosti každého řemeslníka nebo regionu.

Použití

Samurajové používali šňůry jako spojující komponenty jednotlivých částí samurajské zbroje, omotávky rukojetí jejich mečů pro lepší úchop, pro výrobu ohlávek a brnění pro koně. Šnůry také zdobily starověké budhistické chrámy, duchovní předměty, svitky či keramické výrobky. Široká škála vzorů a šířek přidala šňůrám zajímavé detaily a textury, díky nimž byly krásné a zároveň praktické. Ženy používaly šňůry na dámská kimona jako ozdobný i spojovací prvek (obijime). Daly se použít i k běžnějším účelům jako je převázání dárků nebo k zavěšení předmětů denní potřeby, jako jsou nádoby na léky, pytlíky na tabák a přenosné psací sady k pasu. V dnešní době se technika dá využít i k jiným věcem jako jsou náramky, náhrdelníky, přívěsky, šnůry k převázání šatů, opasky do kalhot či ozdobné šněrování na dárky či blahopřání.

Styly

Existují tři hlavní typy: čtvercový tvar „Kado-uchi himo“, plochý „Hira-uchi himo“ a kulatý „Maru-uchi himo“.

Kado-uchi se obvykle používají jako obijime pro držení obi na místě. Japonská kimona mají přitažlivý styl a prestiž, díky tomu se k nim hodí šňůra se čtvercovým průřezem působící ostrým dojmem.

Hira-uchi mají plochý průřez jako stuha a používají se ke kimonům stejně jako předchozí typ nebo k ozdobení mečů či čajového náčiní. V poslední době se však tyto šňůry začaly používat spíše neformálně jako doplňky, jako jsou náhrdelníky a náramky pro štěstí. V některých neobvyklých případech se používají jako tkaničky.

Maru-uchi jsou kulaté jako lano a často se používají v malých taštičkách pro ukládání drobných předmětů. Lze vytvořit originální tašku sladěním barev a vzorů látky a šňůry.

Barvy v umění a spiritualitě Japonska

Na přelomu 6. a 7. století byl vydán edikt, podle něhož byli dvořané nuceni nosit jako část slavnostního oděvu pokrývku hlavy kummuri - systém „čepicových hodností.“ Poddaní se tímto způsobem rozdělili do dvanácti sociálních tříd, jež se odlišovali šesti různými barvami.

Nejvyššímu stupni toku (ctnost) náležela purpurová. Čapky této barvy směli nosit jen princové a nejvyšší ministři. Druhému stupni nin (lidskost) byla udělena modrá, třetímu stupni rei (dekorum) určili červenou, čtvrtému stupni šin (víra) žlutou barvu, pátému stupni gi (spravedlivost) odpovídala bílá a nejnižšímu stupni či (vzdělanost) byla přidělena barva černá.

Jinou symboliku v sobě skrýval systém pěti přírodních živlů, převzatý z Číny, kdy dřevo vyznačuje barva modrá (popř. zelená, jelikož staří Japonci tyto barvy nerozlišovali), která zároveň představovala lidskost. Oheň předznamenává barva červená, jež znázorňuje i

zdvořilost, korektnost a obřadnost. Význam kovu zastupovala v barevné symbolice Japonska barva žlutá, symbol víry. Černá představuje element vody a také moudrost.

Výsostné postavení náleží v japonské symbolice barev purpurové barvě. Zastupuje dokonalou harmonii záporného prvku všeho bytí jin a kladného prvku jang (ženského a mužského principu).

Harmonie barev

Harmonie představuje jeden z nejdůležitějších prvků komplikované filozofie japonského národa. Její dosažení znamená v podstatě cíl lidské existence. Pronikání tohoto postoje je evidentní ve všech oblastech života stejně tak i v kombinacích barev.

V době Heian (794-876) byly sice určité barvy stále ještě vyhrazeny privilegovaný vrstvám populace, tj. přetrvávalo hierarchické pojetí barev, vedle něj se však jako známka dobrého vkusu začal prosazovat koncept slaďování barev podle striktně stanovených schémat, s perfekcionalismem sobě vlastním vytvářeli Japonci propracovaný systém harmonie barev. Tak vznikly v odívání barevné sestavy kasane no irome, „barevné kombinace vrstev“, „vrstvení barev“, většinou pojmenované podle názvů rostlin. Udávaly pravidla používání rubové (nebo nejspodnější) a lícové (či nejsvrchnější) barvy, např. sestava rozdělená do čtyř skupin podle ročního období.

Japonci měli odjakživa zálibu v pastelových barvách. I když se v sestavách kasane no irome nevyhýbali základním barvám ani barevným kontrastům, je v japonském umění markantnější užití pastelových a přechodných odstínů než barev čistých. Protože jich znali mnohem víc než třeba národy evropské a nestačily by jim klasické termíny jaké používáme my Evropané, vypomohli si Japonci poetickými názvy inspirovanými zejména oblastí flóry a fauny. Velký slovník japonštiny z roku 1995 uvádí celkem 350 barevných odstínů. Jen fialových a purpurových odstínů znají Japonci jedenatřicet, šedivých jedenadvacet, zelených třiašedesát a dokonce i bělob je zde uvedeno sedm.

Vystoupení

Rádi na akci živě předvedeme splétání šňůr a ukážeme již zhotovené šňůry či doplňky. Můžeme nechat splétat i návštěvníky po krátkém zaučení na tradičním stavu nebo na moderním pletacím pěnovém disku. Používáme zejména nitě z umělého hedvábí (viskóza) a v užším výběru barev i nitě z pravého hedvábí.

Vyrábíme celé šňůry v různé délce, barvě, vzoru pro sageo k meči, obijime ke kimonu, jako opasek k šatům nebo ke kalhotám či pro jakoukoliv jinou příležitost. Nebojíme se ani drobností jako jsou himo ke kabátku haori (pánské i dámské), náramky, přívěšky, uzly štěstí... Neváhejte nás kontaktovat se svým přáním.